Celá ulice je jedno velké hřiště!

„Maminko, půjdeme ven!” tahle věta mě pravidelně zastihne hned ve dveřích při návratu z práce, ještě ani neodložím baťoh. Jasně, jasně, ale kam? Žádná pořádná hřiště tady nejsou. Tohle je velký problém Dakaru. Pár hřišť by tu bylo, ale jsou daleko a navíc hodina tam stojí víc než lístek do kina. Teď tedy soudruzi Číňani postavili dětské hřiště na pobřeží zadarmo, ale stejně je to čtvrt hodiny autem. Je podvečer a mně se nechce jet vůbec nikam.

„Tak jo, ale jen před barák.“ Prvních pár dní jsme honili divoké kočky po ulici. Jenže holky to přestalo bavit snad ještě dřív než ty kočky.

Další zábavou bylo házení zelených kulatých plodů jakéhosi stromu. To nám vydrželo zhruba tak na dvě vycházky. Co teď? Hurá na parkoviště! Na to, jak to bylo nebezpečné, nám vydrželo běhání po parkovišti překvapivě dlouhou dobu. Dokud byla Amálka sama, případně dokud byla Lucinka v šátku, tak bylo parkoviště náš horký favorit, ale honit dvě opičky mezi auty, když každá neřízeně utíká na jinou stranu, se ukázalo zhola nemožným, a tak další atrakci odzvonilo.

Naše ulice je jedno velké staveniště. Jak jsem mohla být tak slepá? Jupí, máme pískoviště a hned před barákem! Ale ouha… Stavaři se jedno krásného dne pustili do práce a do písku nám namíchali cement. Další atrakce v kýblu a to doslova 🙂

Ještě že mají sousedi na té stavbě další zábavní prvky, jako třeba díry v betonu, přes které se dá skákat, nebo řetěz, za který se dá věšet. V zájmu zachování dobrých sousedských vztahů jsme ale i tyhle atrakce raději rychle opustili, než je naše divošky úplně zničí (ten řetěz se Lucince podařilo urvat ze stojanu, ale pssssssst 🙂 )

Poslední záchranou je nedostavěná administrativní budova. Před vchodem mají schodiště, šikmou rampu a ochoz z dlaždic, stěny jsou postavené z velkých skleněných tabulí, za kterými je vidět rozestavěný bordýlek. Celá tahle sestava se ukázala mnohem zábavnější než ledasjaká prolejzačka. Z ochozu se dá skákat na rampu, z rampy se na chodník a z chodníku přímo do silnice! Paráda! Dlaždice před vchodem jsou skvělý podklad pro hru “Myška spáč“.

Velká skleněná okna jsou ideální pro hry „Matláme a patláme“ a „Zrcadlo, zrcadlo, hlavně nepraskni!“

Šikmá rampa se skvěle hodí pro hru „Řítíme se a padáme“.

A nebo jako pódium pro oblíbenou show „Amálka a Lucinka mají talent“.

Ochoz poslouží jako prvotřídní stůl pro narozeninovou oslavu, dort bravurně zastoupí nalezené kostky cukru.

A když dojdou nápady, dá se zabíhat do budovy, laškovat s ostrahou, případně chvilku počkat, než se u nás někdo zastaví a chce si naše blonďaté princezny vyfotit na mobil.

Vlastně nechápu, co na těch hřištích ty děti vidí… Celá ulice je jedno velké hřiště! 🙂

Lenka Baratoux

Přes deset let pracuji v západní Africe a na čtyři roky jsme se do Senegalu s rodinou přestěhovali úplně. Letos v lednu jsme se vrátili zpátky do Toulouse. Kromě dětí, svého muže, přezrátého manga, francouzských sýrů a malinové zmrzliny miluju dokumentární a reportážní fotografii. A vůbec nejradši fotím (kromě svých, již zmíněných, dětí) (ne)obyčejný život lidí, které potkávám na cestách.

Více informací o mně najdete zde . Mé fotografie najdete v této fotogalerii. Zdarma si můžete stáhnout fotobanku 100+1 světakrás.

Jsem autorkou e-booků Opravdu víš, co fotíš? a Expedice Karakul 2011 aneb Cestou necestou s Geology do Pamíru.

Komentáře