Povoláním geoložka, srdcem světošlápek a duší umělec. Přes deset let pracuji v západní Africe a na čtyři roky jsme se do Senegalu s rodinou přestěhovali úplně. Letos v lednu jsme se vrátili zpátky do Toulouse.

Kromě dětí, svého muže, přezrálého manga, francouzských sýrů a malinové zmrzliny miluju dokumentární a reportážní fotografii. A vůbec nejradši fotím (kromě svých, již zmíněných, dětí) (ne)obyčejný život lidí, které potkávám na cestách.


Posledních patnáct let jsem strávila víceméně na cestách, geologických i negeologických. El Salvador, Peru, Argentina, Chile, Burkina Faso, Ghana, Niger, Sierra Leone, Libérie, Mali, Togo, Guinea, Pobřeží Slonoviny, Tádžikistán, Omán, Izrael, Jordánsko, Tanzánie, Keňa, Etiopie, Maroko, Jižní Afrika, Japonsko, Austrálie, Island a další země, ten seznam je dlouhý...

Od roku 2013 do letošního ledna jsme žili v Senegalu. Amálce bylo devět měsíců, když jsme se tam stěhovali a všichni (tedy kromě těch, kdo v Africe malé děti vychovávali) si ťukali na čelo. Včetně mého manžela. Ale protože je milující a ještě k tomu hrdina, tak do toho šel se mnou (upřímně řečeno, neměl příliš na výběr 🙂 ). Nakonec nám Senegal přirostl k srdci víc, než jsme čekali, a návrat do Evropy byla pěkně studená sprcha.

V Toulouse si oba s mým mužem užíváme vědecké slasti a strasti v instituci zvané Institut de Recherche pour le Développement. Občas jsem Amálku a pak i Lucinku zašátkovanou vzala na nějaký seminář, svou první obhajobu doktorátu Amálka absolvovala v jednom měsíci, na kolika konferencích už s námi holky byly teď zrovna nespočtu (ne že by jich bylo tolik, ale s věkem se mi zhoršuje paměť 🙂 ). Když byl Amálce rok, tak jsme ji vzali s sebou do terénu v Ghaně (tam chytila malárii) a v Senegalu (tam se zase spálila o vařící hrnec). Po těchto úžasných zkušenostech už s sebou děti do terénu nebereme. 🙂

Oba jsme s manželem nadšení cestovatelé. Geologie je s cestováním intimně spjatá, a tak když je příležitost, spojíme příjemné s užitečným (rozuměj prázdniny s terénem nebo konferencí 🙂 ). Když jsem byla mladá, měla jsem za to, že s příchodem dětí tyhle radosti končí. Tedy alespoň mě na to všichni připravovali. "Počkej, usadíš se, založíš si rodinu, změní se Ti život, tak to prostě je!" Tak což o to, život se s příchodem dětí opravdu změnil 🙂 , ale na to usazování stále ještě čekám.

Bez focení si cestování už ani nedovedu představit. Nejraději fotím lidi, obyčejný život, momentky.

Začínala jsem jako téměř každý s tím nejlevnějším digitálním foťákem. Psal se rok 2004, možná si ještě pamatuješ tu „kvalitu“. Dnes bych ty fotky nikomu neukázala (leda jako odstrašující příklad), ale tenkrát jsem na ně byla tak pyšná! A pokud byla fotka špatná, mohl za to jednoznačně foťák 🙂 V roce 2006 jsem si pořídila svou první digitální zrcadlovku a začala svá veledíla dávat na Photoextract. Přišlo rychlé procitnutí a z uměleckého obláčku jsem spadla rovnou na zem.

Mnohé kritiky ale byly velmi konstruktivní, opravdu hodně jsem se tam naučila. Začala jsem víc přemýšlet nad tím, jak má vlastně dobrá fotka vypadat a ne nad tím, kterým foťákem fotit a jaké parametry si tam nastavit. Dobrá fotka, to jsou především emoce! A byly to právě děti v terénu v Burkině a v Ghaně, které mě naučily, jak jít blíž, překonat ostych a začít opravdu fotit. Lidi, emoce, momentky...


Zvu Tě tedy na výlet do Afriky, do Tádžikistánu, do Mrtvého Údolí a bůhvíkam ještě...

Zajímá Tě, jak fotím? Mrkni do fotogalerie nebo si rovnou stáhni fotobanku zdarma.

Nechceš přijít o žádnou žhavou novinku z mých cest ani drahocennou vykopávku z mého foto-archívu?         Přihlas se k odběru novinek.