Vzhůru na palubu, Pamír volá!

Nemůžu ani uvěřit tomu, že už je to pět let od naší minulé expedice do Pamíru. Probírám se fotkami a připadá mi to jako včera. Odlet do Tádžikistánu byl tenkrát dost divoký i pro nás, otrlé last-minutaře. Měsíc a půl před odjezdem jsem otěhotněla a čtyři dny před odletem jsem potratila. Ne, nemůžu říct, že bych odjížděla v nejlepší formě. První dva dny v Dušanbe jsem proležela v posteli s migrénou a nadávala jsem si, že jsem celou tu cestu nezrušila. Utěšovala jsem se tím, že doma by to bylo ještě horší. Nakonec se ukázalo, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, co jsem mohla v tu chvíli udělat.

Co je to za bláznivý nápad, vydat se do Pamíru hledat impaktní kráter? Upřímně, za těch patnáct let mé geologické kariéry už jsem zažila mnohem nesmyslnější projekty, ačkoliv ani o tom našem jsem ze začátku neměla valné mínění. Jak jsme k tomu tehdy přišli? Davidův kamarád Sylvain navštívil Dušanbe v roce 2007 v rámci spolupráce s místní observatoří (observatoř v Dušanbe je ostatně kapitola sama pro sebe: v dobách Sovětského Svazu astro-chlouba celé země s více než desítkou na tu dobu nejmodernějších teleskopů, dnes chátrající komplex, kde teleskop funguje všehovšudy jen jeden a to ještě bůhvíjak).

Ale zpátky k naší expedici. V roce 2007 si tedy chtěl Sylvain udělat výlet do Pamíru a při té příležitosti vygooglil informaci o potenciálním impaktním kráteru Karakul. Přivezl tehdy čtyři malé vzorky, což se záhy ukázalo jako naprosto směšný počet, aby se z toho dalo cokoliv vyvodit.

Chce to další expedici. David je odborník na impaktní krátery, zkoumá je už od dob svého doktorátu. Navíc je Sylvainův velký kamarád, takže tuhle výpravu spolu upekli raz dva. „Cože, ty bys jel do Pamíru beze mně?“ Sice jsem vždycky snila o Himalájích, ale Pamír taky dobrý. O impaktních kráterech jsem toho sice věděla asi tolik jako o papuánských domorodých kmenech, ale vzpomněla jsem si na staré dobré studentské časy a na fakt, že večer před zkouškou se dá nastudovat prakticky cokoliv. Sebevědomě jsem se tedy přihlásila k titulu „geolog výpravy“.

Sešla se nás skvělá partička šesti geo- a astro-šílenců, dobrodruhů a vtipálků. Naše trio ještě doplnil Jean-Luc, který je nejen skvělý astrofotograf, ale bravurně zastal i funkci hlavního (a jediného) kameramana expedice. Ukázalo se, že to byl jeho první film, ale zřejmě to vzal stejnou rychlo-metodou jako já. Každopádně za kamerou se tvářil sebevědomě a film jsme nakonec dali dohromady . Páté kolo u vozu (ale huš!)… pátý a nejvtipnější člen expedice byl astronom François. Proč Sylvain pozval studentku planetologie Aniu bylo všem jasné, ale nakonec z toho (k jeho velkému zklamání) nic nebylo.

Proč je tedy tak důležité vědět, jestli Karakul impaktní kráter je nebo není? Důležité to tedy opravdu není. Ale je to fascinující. Meteority představují potenciální nebezpečí a není náhodou, že vyhynutí dinosaurů se připisuje právě dopadu meteoritu. Impaktní krátery umožňují pochopit, jak fungovala Země před několika miliardami let, kdy na ni dopadaly celé roje meteoritů. Například část vody a zlata, které na Zemi máme, přiletěla kdysi z vesmíru.  Tvar impaktních kráterů také umožňuje studium složení a procesy v kůře jiných planet.

Pokud je Karakul impaktní kráter, pak je jediný na Zemi, který leží přímo v srdci aktivního horského pásma.

První člověk, který si všiml, že jezero Karakul je něco víc než obyčejné jezero v horách byl ukrajinský geolog E. Gurov a jeho kolegové, kteří v roce 1993 publikovali článek „The Karakul depression in Pamirs – the first impact structure in central Asia“. Nedávno vyšlo několik článků, které tvrdí, že jezero Karakul není impaktní kráter, ale vzniklo díky tektonickému pohybu zemských desek.

Ukázalo se, že dokázat jedno nebo druhé je mnohem větší oříšek, než jsme si mysleli. Hlavu ovšem nevěšíme, je to báječná příležitost vypravit se znovu do terénu!

A ještě ta paluba. Co to je proboha za název? Prostě vtipná historka s lodí. V rámci badatelského nadšení jsme se rozhodli, že doplujeme na nafukovacím člunu na ostrov uprostřed jezera Karakul.

Což o to, dopluli jsme! Ale pak nám nějak nedošlo, že silný protivítr, který se každý den v podvečer zvedl, opravdu není náhoda, ale fyzikální zákon, kdy studený vítr fičí z vrcholků sedmitisícovek k nám do čtyřtisícového údolí a že se to navzdrory naší tajné naději opravdu děje každý den. Během prvních pár metrů zpáteční plavby se ukázalo nad slunce jasně, že v takovém protivětru a v metrových vlnách se prostě pádlovat nedá.

Jak to celé dopadlo, se dočtete v ebooku Expedice Karakul 2011 aneb Cestou necestou s geology do Pamíru, který si můžete zdarma stáhnout. Hlavně tam ale najdete fotky. Spoustu fotek 🙂 A pár dalších příběhů k tomu.

Takže… vzhůru s námi na palubu!