Kočárek na loď nepatří, broučku!

Starý rybář Abdoulaye už na nás se svou dřevěnou pirogou čekal na molu. David, který nenávidí jakékoliv pozdní příchody, už netrpělivě stepoval vedle něj. Když v tu chvíli Amálka objevila v recepci zrezivělý růžový kočárek, který se tam bezprizorně povaloval a nevypadal, že by o něj někdo stál.

„Maminko, kočárek!“

Očička se jí blýskaly nevýslovným štěstím.

Co teď? Věděla jsem, jak Amálka kočárky miluje, navíc v Dakaru žádný nemáme. Neměla jsem to srdce jí ho vyrvat z ruky a odtáhnout ji v slzách na loď. To mi za to nestojí. Nějak se domluvíme. „Amálko, teď půjdeme na lodičku a až se vrátíme, tak si zase s kočárkem pohraješ“.

V jejích očích jsem jasně viděla: „Nějaká pitomá lodička mě vůbec nezajímá, na nějaký blbý pozorování ptáků se ti můžu vykašlat! Já jsem našla kočárek, chápeš to?“ Vlastně jsem to chápala.

„Amálko, na tu loď si kočárek vzít nemůžeme, víš?… (a proč vlastně nemůžeme? Protože to tak někdo někdy řekl? Upřímně řečeno jsem v tu chvíli nebyla schopná vymyslet PROČ si na lodičku vlastně ten kočárek vzít memůžeme). Nezněla jsem přesvědčivě a Amálka moje pochyby dobře vycítila.

„Tak kde se sakra couráte, zase čekáme jen na vás!“ houkl na nás David netrpělivě. V tom má pravdu, většinou se čeká na mě.

„Nějak se snažim s Amálkou domluvit, počkej.“

„Tak jí ten kočár seber a nic s ní nedomlouvej, rybář už je tady s lodí.“

A v tu chvíli k nám přišel ten starý rybář, vzal kočárek a říká: „Tak ho vezmeme na loď.“ Amálce zářily očička ještě víc.

„Kočár na loď nepatří, to snad neni možný!“

„Vždyť se tam krásně vejde a pokud to nevadí tomu rybáři, tak v čem je problém?“, tiše se raduju s ní.

„Akorát ji rozmazluješ, všechno jí dovolíš.“

U nás v rodině mám pověst toho, kdo rozmazluje děti, jednoznačně já 🙂 Nesu to statečně a s úsměvem. Díky tomu se mi totiž podaří občas zažít kouzelné momenty. Třeba při focení s kočárkem na pláži „Langue de Barbarie“.

Mimochodem, „Langue de Barbarie“ je krásný přírodní park v severním Senegalu, s hejny divokých ptáků a ryb skákajících nad hladinu. Je to 15 kilometrů dlouhý písečný jazyk, který běží paralelně s pobřežím, od kterého je oddělený ústím řeky Senegal. Historické město Saint Louis leží přímo na severní části tohoto písečného „jazyka“.

Všechno dobře dopadlo a Amálka se dokonce radovala i ze skákajících ryb. Na projížďku s kočárkem na pláži ale neměly, to je jasné 🙂

Tak až vám vaše děti a starý rybář budou příště něco říkat, zkuste jim říct ANO, i přes to, že vám se to bude zdát jako úplný nesmysl nebo dětinskost. Nikdy nevíte, co hezkého z toho vzejde 🙂

P.S. Líbí se vám mé fotky a chcete ty své také nabít energií a emocemi? Stáhněte si zdarma můj ebook „Opravdu víš, co fotíš?“ nebo se inspirujte ve fotogalerii našich divošek na cestách.