“To hovno zahrab do písku“ aneb ušmudlaná romantika Grand Bassam

Baví vás moje články? Nechcete prošvinout žádný další?

Přihlaste se k odběru novinek 🙂 Jednou za čas vám dám vědět, co se veselého přihodilo v našem rodinném foto-geo-cestovatelském životě. A když není o čem psát, tak prostě nepíšu 🙂

To zní dobře, chci odebírat novinky!
Sedím na terásce restaurace a pozoruju cvrkot na pláži. Na tuhle pláž jsem byla už dva roky zvědavá. Fakt hodně zvědavá. Představovala jsem si ji úplně jinak, ale teď musím uznat, že vypadá přesně tak, jak vypadat má. Na fotkách v novinách vypadala tak prázdně… Ale aby nevypadala, den po útoku.

Tak tady před dvěma lety vyskákali tři šílenci z lodi, vtrhli do tří hotelů na pláži a postříleli téměř dvacet lidí. Ta představa je úplně surrealistická. To už si spíš dovedu představit hejno růžových tučňáků, jak se batolí po pláži. Tou dobou jsme žili v Dakaru a útok s námi pořádně otřásl. Po sérii atentátů v Bamaku a Ouagadougou se s velkou nervozitou čekalo, na jakou další západoafrickou metropoli přijde řada. Nakonec to byl Abidžan. Nebo tedy Grand Bassam, víkendové letovisko pro abidžanskou smetánku. Nebo alespoň tak to tehdy prezentovali v novinách. Když čtu letovisko, hned mi naskočí obraz italské Riviery: nekonečné řady slunečníků, lehátka, luxusní hotely, restaurace a obligátní zmrzlinkárny neboli gelaterias…

Jenže tohle je Grand Bassam. Letovisko po africku. Skupinky místních dětí cachtajících se v moři, zamilované páry, puberťáci čutající do mičudy a nebo se prostě jen tak poflakující, všudypřítopní prodavači ovoce, buráků, dřevěných prkýnek, keramických misek, pytlíků s vodou, dřevěných sošek, korálkových nárámků a jiných vcelku neužitečných předmětů. Prostě šrumec. Na pláži se válí nepřeberné množství plastového odpadu, mezi nímž se tu a tam vinou staré rybářské sítě a to vše je obaleno do hnědých řas, které vyplavilo moře. Pláž je lemována hotely, které byly luxusní možná tak dva roky poté, co je dostavěli. A tipuju, že drtivá většina nebyla luxusní nikdy.

Koloniální čtvrti s riunami rozpadlých baráků v centru města mají rozhodně své kouzlo. Pohnutá a pestrá historie si podmanila UNESCO natolik, že Grand Bassam přidalo v roce 2012 na svůj slavný seznam. Mě si teda nepodmanila vůbec, já jsem historický ignorant. Na férovku, nebýt v Abidžanu pracovně, letenku bych si kvůli tomuhle místu rozhodně nekupovala.

Taxík nás vyhodil před hotelem Etoile du Sud.

„Jo to je von“, podívame se s Davidem na sebe.

„Hele já ňák nemůžu“.

Je nám to sice vůči nim blbý a asi nejsme sami, kdo tam prostě „nemůže“, ale ten pocit je silnější než zvědavost. Jdeme jinam. „Bazén v rekonstrukci“ hlásí další hotel s restaurací. Tak tohle by nám děti neodpustily, na koupání se těší už od rána. Další restaurace nemá bazén vůbec, další bazén má, ale za vysokou zdí a není vidět na pláž, další je vůbec nějaká divná a tak dále a tak dále. Táhneme čím dál ufňukanější děti od restaurace k restauraci, až nás nakonec spasí kokosová pauza. Posilněni čerstvým kokosem najdeme relativně čistou restauraci s ucházejícím bazénem a nedělní výlet je rázem zachráněn.

Ke stolu na terásku restaurace se vetře z pláže snědý chlapík s bílou šálou omotanou kolem hlavy a začne z báglu vybalovat šperky od Tuaregů. Mám pro ně slabost a on to na mně určitě poznal. Už když jsem byla před deseti lety v Nigeru, tak jsem si je zamilovala. Jemná kombinace lesklého tmavého ebenu a tepaného stříbra je prostě neodolatelná.

„Tebe jsem kdysi viděl v Niamey.“

Normálního člověka by to asi překvapilo. Mě už ani ne.

„Jo, ale to už je teda pěkně dávno, tak deset let, ne?“

„Na centrálním tržišti jsem tě viděl.“

No tak možný je všechno. Předpokládám, že jsem si tam kupovala šperky od Tuaregů. Mám jich ostatně za těch deset let už pěknou sbírku. Že mě v Africe na potkání pozná každý, tak s tím jsem se už smířila. Jsem prostě takovej exot, že si mě nikdo nesplete. Ani po deseti letech. Vlastně by mi to mělo lichotit. S čím se ale smiřuju o poznání hůř je, že já nepoznám v Africe nikoho, a to ani po týdnu a několika setkáních. Už mi to přivodilo pěkných pár trapasů. No nic… Ty šperky…

„Kolik chceš za ten náhrdelník?“

„Šedesát tisíc.“

„Si děláš srandu? V Niamey jsem ho kupovala ani ne za třetinu…“

„To víš cena stříbra od tý doby vyrostla…“

No to sice jo, ale za tyhle prachy bych ho mohla mít skoro čtvrt kila… Nedělej ze mě blbce, jsem geoložka, blesklo mi hlavou.

„Hele já tady ani tolik peněz nemam.“ Na to nemá co říct. Pomalu a neochotně se odšourá dál.

Lidi tyhle plážový prodejce odhánějí jako otravný hmyz. Ale mně nevadí. Vždycky se na ně aspoň usměju, pokecám, prohlídnu si co mají. Chtělo by se říct, je to práce jako každá jiná. Ale není. Je to tvrdá práce, nesmírně tvrdá. Tisíckrát radši budu dělat vědu něž chodit jen jediný den od úsvitu do setmění pod žhnoucím sluncem sem a tam a tvářit se, že nejsem otravný hmyz… Tak se na ně aspoň usmívám a doufám, že jim to zpříjemní tu jejich šichtu.

Vzápětí mladý kluk vytahuje sošku dřevěného slona. Taky je krásná. Věčná škoda, že máme doma jen obyčejnej obývák a ne výstavní galerii.

„Krásnej slon, fakt.“ Povídám mu a pomyslím si: „Kluku jeden, ty máš přece hrát s klukama fočus a ne tady prodávat slony…“ Život se tu s nikým nemazlí.

„Tak proč si ho nekoupíš?“ ptá se smutně.

Spolknu argument o galerii. „Protože už máme takových sošek hodně, na další prostě není místo.“

Tváří se, že to zní logicky, nechá se párkrát vyfotit a odchází na svou dlouhou štreku.

Konečně přinesli ten oběd. Půl čtvrté… Tady nikdo nepospíchá. Dojíme a jdeme se projít na pláž na druhou stranu vesnice. Tam, co bydlí rybáři.

„Maminko, já chci kadit!” Není nad správné načasování. Hledej na pláži plné zvědavých dětí „intimní koutek“… Znám Lucinku příliš dobře na to, abych věděla, že před chvílí už bylo pozdě… Tady jde o vteřiny! Mám nutkání udělat patou díru do písku a tvářit se, jakoby nic. Jenže naše dvě blonďaté princezny jsou už tak dost velkou atrakcí a tohle pod palbou těch desítek zvědavých černých očí prostě nedám.

Vydáváme se s Luci třicet metrů směrem k vesničce, kde ve stínu palem polehávají místní rybáři. Ptám se, kam by se tady dalo jít na záchod a rozhlížím se po nějakém diskrétním křoví. Zvedá se postarší paní, která zjevně nemluví francouzsky, ale podle stylu chůze Lucinky neomylně odtuší, o co jde. Zavede nás zpátky na pláž za loď, přímo doprostřed hloučku dětí a udělá patou důlek do písku. S širokým usměvem mi ještě naznačí, abych to pěkně zahrabala. Tak teď máme opravdu o obecenstvo postaráno! Povedlo se, mířily jsme celkem dobře. Shýbám se, ale děti mě zabrzdí a zkušeným švihnutím kotníku hodného prvoligového fotbalisty celou tu věc zahrábnou. Tak tuhle chvilku slávy jsme si užily do poslední sekundy.

V šeru zapadajícího slunce se vydáváme stopnout si taxíka domů.

Jeden celkem slušně vypadající zastavuje.

« Patnáct tisíc. »

« Sem jsme přijeli za deset, tak trochu uber, mon ami.”

Chvíli se dohadujeme. Taxikář nesleví ani o cent. Naše smluvačská hrdost nám nedovolí přijmout tak proklatě vysokou cenu. “Tak si jeď, však si najdem někoho jinýho.” Taxikář mávne rukou a odjíždí. Člověk si myslí, jak je zkušenej a jak to má na háku a nakonec akorát zjistí, jak je blbej.

Další taxík nám vysvětlí, že většina taxíků nemá povolení jet až do Abidžanu, takže nás za dva tisíce může hodit na tržiště a tam už někoho najdeme. Tma urychluje naše rozhodnutí. Na tržišti je neskutečně lidí. Sahají na děti, strkají do nás, halekají na nás, máme dost co dělat uhlídat děti i věci bez úhony… Proč jsme ksakru nejeli tim prvnim taxíkem? Najednou má těch 15 000 úplně jinou hodnotu. Zastavujeme první taxík, který jede kolem. Auto vypadá, jako když zjezdilo půl světa a pak se půl roku válelo na skládce. Přesně takovým modelům tu říkají „France au revoir“. Řidič nepůsobí o moc důvěryhodněji. V náručí pevně držíme unavené děti a cenu ani nesmlouváme. Hlavně rychle pryč.

Neee… tak rychle zas neee. Špatný pocit z řidiče se vzápětí potvrdil. Napálil to, jak když se kůň splašeně vrací do stáje. Vítr nás drsně šlehá otevřenými okénky. Vezmu za kličku a… točí se točí… ale okýnko nic nedělá. Hm. Dobrý. Chytnu ho rukou a silným tahem ho postupně vyšoupu nahoru. Tak ani stav auta nezklamal.

A zatímco představa teroristů vyskakujících ze člunu a růžových tučňáků má nádech absurdního surrealismu, představa, že nás tenhle šílenec taxikář někde rozmáčkne jak malinu je až nepříjemně reálná.

S Davidem tipujeme, jakou rychlostí se asi řítíme. David tipuje stočtyřicet, já nejmíň stopadesát. Přes rameno řidiče ostřím na tacháč. Na tacháči nula. Co taky jinýho?

„Můžeš prosim tě zpomalit?“

Nic. Moje slova zanikají v rachotu vibrujících součástek auta přehlušeného silným větrem deroucím se nedoléhajícími okénky.

„Můžeš zpomalit? Jedeš strašně nebezpečně.“

„Cóóó? Pospícháte? Mam přidat?“

Ježkovy voči… „Néééé. Bude úplně stačit, když pojedeš stejně rychle jak ty ostatní auta.“

A přestaneš je jak idiot předjíždět zprava po krajnici… Dodám v duchu…

Taxikář se poslušně zařadil do kolony, která už naštěstí začala houstnout, jak jsme se blížíli k Abidžanu, takže už stejně nebylo moc kde kličkovat.

David najednou propadá v záchvat smíchu a ukrazuje směrem vpravo na autobus, který nás předjíždí.

MDT. Hm. A co jako?

Ježiš. Už to vidim. Tak tohle si musim vyfotit. Stahuju rukou okýnko, jde to stejně snadno, jako to šlo nahoru. Proč se vlastně vynálezci mordovali s kličkama a čudlíkama?

Merci Dieu Transport.

A za necelou půlhodinu i my dorážíme domů a jsme rádi, že jsme tuhle neděli DBP (díky bohu přežili).

P.S. Více fotek z Grand Bassam najdete tady.


Baví vás moje články? Nechcete prošvinout žádný další?

Přihlaste se k odběru novinek 🙂 Jednou za čas vám dám vědět, co se veselého přihodilo v našem rodinném foto-geo-cestovatelském životě. A když není o čem psát, tak prostě nepíšu 🙂

To zní dobře, chci odebírat novinky!

Lenka Baratoux

Přes deset let pracuji v západní Africe a na čtyři roky jsme se do Senegalu s rodinou přestěhovali úplně. Kromě dětí, svého muže, přezrátého manga, francouzských sýrů a malinové zmrzliny miluju dokumentární a reportážní fotografii. A vůbec nejradši fotím (kromě svých, již zmíněných, dětí) (ne)obyčejný život lidí, které potkávám na cestách. A taky píšu. Veselé historky z našeho mimoňovského života.

Více informací o mně najdete zde . Mé fotografie najdete v této fotogalerii. Zdarma si můžete stáhnout fotobanku 100+1 světakrás.

Jsem autorkou e-booků Opravdu víš, co fotíš? a Expedice Karakul 2011 aneb Cestou necestou s Geology do Pamíru.

Komentáře