Letos jsme slavili Štědrý večer v Death Valley. Celý den pršelo a bylo zataženo. Vlastně by se dalo říct štěstí na počasí, vzhledem k tomu, že v Death Valley prší jednou za uherský rok. Dva stupně, nepříjemný vítr, zíráme s Davidem do mlhy a vlezlé mrnění nám připomíná Island. Přiznám se, že jsem si to slavné Mrtvé údolí představovala úplně jinak. Ale nevadí, hlavně že má atmosféru.
Z podvečerních fotek západu slunce na solné pláni Badwater Basin samozřejmě nebylo nic. Nostalgicky jsem zavzpomínala na fenomenální západy slunce na Salar de Uyuni v Bolívii a utěšovala jsem se tím, že i kdyby sluníčko náhodou z mraků na chvíli vykouklo, tak to stejně žádný zázrak nebude kvůli proudícímu davu lidí a navíc je tady sůl plná bahna a ani polygony nejsou tak úplně poly, takže mě to vlastně skoro ani nemrzí. Holčičky se nadšeně honily po soli a Amálka si okamžitě rozsekla koleno. Taky mě překvapilo, jak je ta sůl ostrá!
Druhý den jsme Death Valley opouštěli směrem na Mohavskou poušť. Když jsme se blížili k Badwater Basin, tak mě napadlo, že bychom se tam mohli na chvíli zastavit, i když světlo tak jako tak nebylo nic moc, ale člověk nikdy neví.
„No já nevim, jestli to bude na fotky lepší než včera“, prohlásil skepticky David.
„Hm, to mi taky přijde. Ale tak úplně blbý to taky neni.“
„Tak se prosimtě rozhodni.“
„No já nevim, ty davy lidí… teda Uyuni bylo lepší, ale zas když už tu jsme…“
„Mně to je jedno, já tam nemusim.“
Moje klasická cestovní rozhodovací paralýza. Co když tady budeme ztrácet čas zatímco jinde nás čeká něco lepšího?
„Amálko, chceš se jít ještě projít na sůl?“
„Ne!“ Ukazuje na rozbité koleno Amálka.
„Tak dobře, jedeme dál.“
Sotva jsme projeli kolem Badwater, ozve se srdceryvný řev: „Já chci na sůůůůůůůůůůůůůl!“
„Cože? Vždyť jsi před chvílí říkala, že tam nechceš.“
„Ale já tam chciiiiiiii! Na sůůůůůůůůůůůůl! Uááááááááááá!“
„No to je mi líto, beruško, ale když jsi řekla ne, tak jsem to prostě pochopila tak, že tam necheš.“
David jede dál a je jasné, že se vracet nemíní.
„Uááááááááá! Na sůůůůůůůůůůůůl!“
„No jo, to chápu, že seš zklamaná, já bych se tam vlastně taky docela ráda zastavila, ale teď už jsme fakt daleko.“
„A že bysme se teda vrátili?“ podívala jsem se na Davida.
„No tak to ani náhodou, takováhle scéna, přece jí na to neskočíš. To jste si měly rozmyslet dřív. Obě.“
Hm. Měly.
Ujeli jsme ještě pár kilometrů za neutuchajícího řevu, když se najednou vpravo od silnice vynořilo bahno s jezírkem vody ze včerejšího deště a u něj pár lidí.
„Hele, mohli bysme zastavit tady u tý vody. Jsou tam nějaký lidi, tak se přes to bahno asi projít dá.“ Nemůžu říct, že by David skákal nadšením, ale zastavil.
„Amálko, hele, bahno. To je skoro stejná sranda jako sůl.“ Ufff, řev konečně ustal.
Brodit se tím dalo, ale ta nálož bahna na botách!
„Kdo bude proboha čistit to auto?“ četla jsem v Davidových očích. Ale otázka byla zapomenuta během pár vteřin, když jsme se rozhlédli kolem. Nebe, světlo, zasněžené hory v pozadí, odraz ve vodě… Prostě fotografův šťastný den. Už tolikrát se mi stalo, že ty nejlepší fotky ke mě přišly na místě a ve chvíli, kdy bych to vůbec nečekala.
„Amálko, Lucinko, do tý vody ne!“
„Aha, počkejte, ještě tam chvíli zůstaňte!“
.
.
.
.
.
P.S. Líbí se vám mé fotky a chcete ty své také nabít energií a emocemi? Stáhněte si zdarma můj ebook „Opravdu víš, co fotíš?“ nebo se inspirujte ve fotogalerii našich divošek na cestách.