Jak to vlastně bylo s tím mým focením?

Můj milý tuláku,

už jsi natěšený na Afriku? Ještě chvíli prosím počkej. Než se spolu vydáme na cestu, něco Ti o sobě povím. Já taky nerada cestuju s někým, koho neznám. Dáme si támhle na rohu kafe a croissant a já Ti budu vyprávět, jak to vlastně s tím mým focením bylo. Vezmu to trošku zeširoka, tak doufám, že nespěcháš.

Nesmělé začátky mého focení

Můj první foťák se jmenoval Altissa. Dostala jsem ho od dědy, když mi bylo asi tak šest let. Film byl velký, zamotaný do růžového papírku a měl dvanáct políček. Přetáčel se kličkou. S dědou jsme fotili labutě u Vltavy a moje fotky byly prudce umělecké, protože jsem vždycky zapomněla tou kličkou otočit a tak jsem měla hned několik záběrů na jeden snímek. Děda pro tohle moje umění nějak nenacházel pochopení, ale zase s ním byla velká sranda při vyvolávání fotek v koupelně a to se taky počítá 🙂

Na gymplu ke mně doputovala rodinná Vilja. Jeden film, tedy celých 36 snímků, jsem většinou fotila jeden až dva roky (ne, o vášni pro fotografování se nedá hovořit 🙂 ). Z těch fotek spolužáků dnes dýchá nostalgie, ale to je tak všechno, co se o nich dá říct.

Ještě nesmělejší pokračování

Na vejšce jsem pak hledala nějaké „pohodové“ volitelné přednášky. Pokud jsi studoval, určitě to znáš J Většina geologických nebyla tedy úplně „pohodových“ a já jsem s úlevou našla v seznamu přednášek „Základy fotografování“. Ne že bych se tomu chtěla nějak věnovat, ale co by člověk pro zápočet neudělal, že ano 🙂 Clona, čas, ISO, hloubka ostrosti, temná komora… Nakonec se ukázalo, že to byl pro život jeden z nejpraktičtějších kurzů, co jsem na Přírodovědecké fakultě absolvovala.

Na zápočet byl povinný seznam fotografií typu: první předmět ve vzdálenosti 3 m ostrý, za ním další dva předměty ve vzdálenosti 10 a 20 m neostré; všechny předměty ostré a tak dále… Na fotky mého spolužáka se sledem popelnic v patřičném rozmístění a s patřičnou hloubkou ostrosti se magistr Trnka podíval se znechucením a dokonce si dovolil podotknout i něco dost nelichotivého. Zápich jsem ale dostala a o to šlo 🙂

Fotí manžel, tak co bych se namáhala?

Pak jsem na Vilju ani nevím proč na nějakou dobu zanevřela. Možná byla jen rozbitá, možná mi vyvolávání fotek přišlo jako plýtvaní penězi, už si nevzpomínám. David vlastnil analogovou Minoltu a fotil opravdu krásně. Na našich cestách tedy fotil zásadně on, já jsem neměla příliš potřebu. Moje focení spočívalo v tom, že jsem mu říkala Jé vyfoť mi tohle… a ještě támhleto… což on k smrti nenáviděl a ze všeho nejvíc si přál, abych měla vlastní foťák a konečně sklapla.

Přání se mu splnilo v roce 2004, když jsem jela na dva měsíce mapovat do Salvadoru. Pořídila jsem si tehdy jeden z nejlevnějších Olympusů (kdo si pamatuje digitální foťáky první generace, tak ví, co z toho padalo za nádheru). Byla to moje první cesta do exotiky a jak Alenka v říši divů jsem cvakala ostošest. Doma jsem pak ty svoje úžasné fotky ukazovala a všichni dělali Ooooch a Aaaach (není nad upřímnost). Olympus mi celkem záhy šlohl (i s celým baťohem, ve kterém byl pas, kreditní karta a mnoho dalších šikovných věcí) nějaký floutek v Bolívii. Davidovi mimochodem jeho foťák také šlohli (v Bolívii je totiž neuvěřitelná koncentrace zlodějů), ale ten se nám naštěstí podařilo získat zpátky, i když to tehdy bylo dost napínavé.

Na další služební cesty do Salvadoru a do Peru jsem si pořídila o něco lepší model, ultrazoom Minoltu. V Peru jsem byla měsíc v terénu s Jirkou Šímou. Jirka dlouhá léta pracoval jako hydrogeolog v Etiopii a hodně toho procestoval. Navíc je skvělý fotograf. Pár večerů jsme strávili nad jeho fotkami z cest. Bublina mých „úžasných“ fotek praskla jako lusk. Týjo, tak takhle můžou vypadat fotky z digitální zrcadlovky. Tak tu musím mít! Teprve mnohem později jsem pochopila, že ani nejlepší foťák super fotky neudělá, pokud to s ním člověk neumí, ale v tu chvíli jsem byla přesvědčená, že zrcadlovka spasí moje rodící se umělecké ambice. Jenže kde na ni vzít? Byla jsem ještě v Peru, když jsem dostala e-mail od kolegy, že jsem vyhrála 800 Euro v jisté soutěži o nejlepší článek mladých geologů. Tak tomu říkám náhodička!

První zrcadlové cvaky cvak

Další cestu do Peru už jsem podnikla se zrcadlovkou. Ten samý rok (2006) jsem začala pracovat na našem stávajícím projektu v Západní Africe. Fotila jsem a fotila, šutry, černoušky, krajinu, kytičky, co mi přišlo pod ruku, Na fotky jsem byla patričně pyšná. Pravda je, že ta zrcadlovka kreslila oravdu krásně. Ty fotky byly o ničem, ale to jsem tenkrát neviděla, nebo spíš ani vidět nechtěla.

V roce 2008 jsme měli s Davidem velkou krizi a na pár měsíců jsem se odstěhovala. Nerada na tohle období vzpomínám, ale mnoho mi dalo. Focení se v tomhle krizovém období stalo takovou mou terapií. Najednou jsem měla spoustu času na sebe.

Smělé začátky mého focení

Začala jsem dávat fotky na Photoextract a seznámila se s komunitou českých amatérských fotografů. Z mých cvaků o ničem se postupně začaly stávat fotky. Začala jsem opravdu přemýšlet nad tím CO a hlavně PROČ fotím. Jak vypadá dobrá fotka? Čemu se při focení vyhnout? Zamilovala jsem si reportážní fotografii a streetphoto. Člověk, který mě v mé fototvorbě asi nejvíc ovlinvil, byl Kevin V. Ton, fotograf s jedinečným viděním světa a srdcem na pravém místě.

Na konci roku 2008 jsme se s Davidem dali znovu dohromady. Naše divoká jízda cestovní a vědecká pokračovala, ale na lepších základech. V roce 2012 se nám narodila Amálka, dva roky po ní pak Lucinka. Mozek mi zalily hormony a tři roky jsem nefotila nic jiného než své děti. Ty výpravy do ulic mi nijak nechyběly, s pobíhajícím batoletem to stejně není ono 🙂

Na jaře letošního roku zavítal do Dakaru Karel Cudlín, žijící legenda dokumentární fotografie. Pořádal tu výstavu svých fotek s Václavem Havlem. Zůstal tady týden a hledal nějakého průvodce po Dakaru. Naše česko-slovenská komunita čítá přibližně osm lidí, včetně mých dvou dětí, jednoho vězně, české velvyslankyně a jejího syna. Bylo celkem jasné, kdo se toho ujme 🙂 Vzala jsem si v práci dovolenou a s Karlem jsme v různých zapadlých uličkách strávili báječný den. Celý den focení, povídání o fotkách, o cestách, o světle… Tohle nakopnutí jsem potřebovala!

A zase ta zrcadlovka

Cesta za dobrou reportážní fotkou je adrenalin a to na ní miluju. Ulovíš ten správný moment, nebo ho o pár vteřin prošvihneš? Západ slunce, příroda, portréty, všechny tyhle věci se dají vyčekat nebo naaranžovat. Reportážní fotka ne a v tom je její velké kouzlo. Došla jsem k závěru, že by byla škoda nechat si všechny ty mé fotky a příběhy jen pro sebe a pustila jsem se do akce. Doufám, že Ti udělají radost.

Tak si v klidu dopij to kafe a vyrážíme do Afriky. První zastávka bude v severním Senegalu, v parku Langue de Barbarie. Ne nebude to přírodopisná přednáška, bude to příběh o kočárku, o rybáři a o mé Amálce.

Líbí se Ti mé fotky? Chceš nabít své fotky energií a emocemi? Stáhni si zdarma ebook „Opravdu víš, co fotíš?“

P.S. Jestli jsi technický typ (což já tedy rozhodně nejsem), asi Tě bude zajímat čím fotím. Momentálně mám Canon EOS 5D Mark II a mé oblíbené objektivy jsou:

Canon EF 24-105mm 1:4,0 L IS USM

Canon EF 50 mm f/1,4 USM

Canon EF 24 mm f/1,4 L USM

Canon EF 16-35mm f/4L

Co všechno jsem používala za techniku v minulosti po mně prosím nechtěj vědět, já si totiž ty čísla objektivů nepamatuju 🙂